(Kan, 17.09.2022, basne)
Spíš v houpacím křesle, schoulená,
já tiše se na tebe dívám,
spíš neklidně, ze sna mě voláš, zmatená,
já se ti, ale neozývám.
V pokoji, zšeřelém pozdním časem,
hodiny tikají nesměle,
jsou zneklidnělé tvým nočním hlasem,
i mně běhá mráz po těle.
Svou ruku, kladu na tvé čelo,
to zklidní tvůj vzrušený dech,
z tvého snu zlé všechno odletělo,
co viděla's v černých obrazech.
Klidnější bylo tvé probuzení,
úsměv - modrých očí zář,
za oknem skrývá se rozednění,
odplouvá Měsíc - samotář.