(Iva Borecká, 22.12.2022, basne)
Já marně učím se žít
z řádků v Knize knih
a na zimní obloze číst
třpytivé hvězdy Orionu.
A život podlomí tě ve vteřině,
když ruce dříve tolik čilé,
táta s mámou složili už do klína.
Tam kde jeden příběh končí,
někde druhý začíná.
Proč květina a člověk
jako sněhová vločka
žije i umírá.