(J's .., 31.01.2023, basne)
rozhoříváš je jako plamen svíčky
dusící se však věčnou samotou
to čadivé vonění mě nezná
dál tonu ze tvé výšky
padají na mě smutky proslzenými kapesníčky
a ty mi nabízíš jen jarní iluzi
že jsou to vločky
letící andělé
je krutá zima na těle
a mnohem víc na duši
i když výčitkami psát zimy tobě
se prostě nesluší
bojím se
i tvých smyšlených pozitiv
malovaných obrazů
které nás již nezachrání
když ležím na ledu na zádech a vločky slétají mi do tváře
a ty je vlákáš do ohně
jak ledy pod botou
tak mi mizíš do daleka ...
bohužel v představách o tobě v pevných kozačkách
jdeš na mém těle
že smutek je třeba roztát
na modrém chodníku
strnule pod ledem vidím na svízele
citů jež mě stahují do hlubin
kde mořské hvězdy jdou
bez úsměvů
a potichu
proč zas a zas hvězdné bludice mě chtějí na dně v písku
kde jen prsty víří zrnka naděje ?
stejně tak při polibku nenacházím knížku
a bublinky si perlí a zvou rty do děje
rozhoříváš
je jako plamen svíčky
a já odmítám v jejím světle číst lásce že srdce zavěje