(cappuccinogirl, 03.02.2024, basne)
Když slunce kutálí se oblohou,
já pozvedám k ní hlavu svou
a rozpustile hravým beránkům
posílám pozdravení na dálku.
Když ale nebe nad námi
už poseto je hvězdami,
pak rychle oči přivírám,
s rukou pod hlavou usínám
a nechám zvolna vstoupit sen.
-
Oblohou uháním s Pegasem.
-
S koněm co rychleji než vítr létá,
objevím krásu půlnočního světa.
Vlastně, co po světě, nebem propluji,
Orionovi přiznám, že dávno už ho miluji,
že splet mi hlavu tenhle lovec z dávných příběhů,
co mořské nymfy, Plejády, pronásledoval ke břehům,
až ani Zeus už se na to nemoh dívat více
a proměnil ty dcery Titánovy v holubice.
Fénix zas shoří a povstane z popela
a potom uvidím i co jsem nechtěla.
Hydru, tu obludu s devíti hlavami,
která se najednou prohnala nad námi.
A abych neměla už z ní strach,
z Jižního kříže smetu hvězdný prach,
Velký a Malý pes zdraví mne štěkáním,
hodím jim míček, když kolem uháním…
Dokážu hodně s bělouškem svým,
i když jen poklidně pod stromem spím.