(mkinka, 05.06.2024, basne)
Oči otevřela,
aby neumřela
v temnotě.
Strach vláčela
před sebou
a odpovídala
pokynem i nehnutě.
Mlčení bylo bližší
než hra na rozmluvu.
V duchu si říkala,
třeba budu jinak
dýchat v jiném rozměru.
Tu vnitřní bolest,
co sžírala
jako žíravina
tělo uvnitř,
polykala do váčků
a nečekala pohádku.
Byla němá bez přepychu.
Jen
poezie
pevně
brala
za
kliku.
Jsi doma?
Nespi.
Deprese nechodí,
když svítí slunce.
Tak piš
a budeš hřát jako
v bavlnce.
Ty ubrečená holko.
Dej rozkroku slova
a vznikne píseň
nádherná.
Vždyť jsi citem obdařená.
Slza píše rukopis
a říká mezi řádky,
že jednou každý článek
bude výš.
Teď je jen mezipatro
a ptačí hvízdání.