(Ophelia81, 17.06.2024, basne)
Chodili nade mnou, ale cesta byla tichá.
Leželo na mně odlupující se tělo, vyčpělá
souhvězdí jako plátky, trhali, až nahé kosti
pohltila bílá. Sbírala jsem kopřivy a modlila
se, aby den ustál slunce. Natahovala se ke
mně navlhlá zeď, zamotala mi do vlasů slova
a přitáhla. Nadechuji se stínu, pak hledám
horké mléko, zapomněli ho na plotně a teď
v něm plave chladné světlo – pohřbili měsíc.
Kolébáme se oba a pliveme tmu. Vykvétám,
paže šustí po odložené kůži. Ještě tě obejmu.
Něco vylezlo, za rohem něžné pařáty, dlouhý
jazyk obtočený kolem pasu. Chodí to po
pokoji a šeptá: jsem doma…