(CoT, 14.09.2024, basne)
asi jsem se už zbláznil
konečně
na větvích mrtvých stromů zrají jablka
jabloně pláčou smutkem po krásnějších časech
a nebe je plné ostrouhaných hvězd
a tam v dálce někde v bahnitém zoraném poli stojí moje tělo
a neví kudy kam
jsem prach v kostech těch které jsem miloval a mám strach
že nikdy už nebudu víc
rozvodněné řeky již brzy ukryjí mé bláznovství
v těch těžkých mračnech se ztrácí sebejistota horkých dnů
mokré chodníky
trávníky
popelníky
cigarety
otevřené dveře do domu
kam se teď už může chodit
mě nelákají
jsem jako byt ve kterém nikdo bydlet nechce
nebo nepotřebuje
jsem jako dým z popela kroutím se kolem a stoupám vzhůru
osamocen
nespěchám
ke hvězdám
jsou ukryté v poločase mezi létem a tlustou zimou
a já tady prostě už přes to všechno dávno nejsem
nikdy jsem tady nebyl
jenom moje tělo
budí zdání že k vám patřím
jsem dávno pryč
ve své hlavě jsem konečně pryč