(Křemen, 21.11.2024, basne)
Tvé doteky pouhé,
přespříliš dlouhé,
tak moc mne hřáli,
až jsme se báli...
A když jsme se smáli,
polibky se zdály,
kořením života,
jako každá sobota...
Nechyběla ochota,
ale z Lásky je žebrota...
To už tu bylo,
a celé to shnilo...
Lehce se snilo,
a co víc zbylo?
Sen se nám mění,
ve všední dění...
Víc už nic není,
než když se snění,
skutečně stane.
Čas nás k sobě vane.
Však marně si říkám,
ať více se tě nedotýkám.