(prostějanek, 12.04.2007, basne)
Bojím se, ta chladná rána,
když láska čeká, nevyznána,
v temném koutě stodoly,
co bolí prý přebolí...
Den parný je,
však netaje
srdce tvého z ledu kra,
to co bylo, byla hra???
Když zas chladne večer šedý,
možná orosí se ledy,
to od ohně žár sálá,
vášeň není stálá.
Ne, v noci nemá šanci mráz,
vždyť plamen hoří v každém z nás,
požár nám ty ledy roztaje,
vášeň byla, bude, je...
Když ráno zhasne i poslední jiskřička,
zády k sobě sáhneme pro trička
a hladká bavlna z plantáže
rány nám fáčem šetrně ováže.
A zase den nad námi ukáže svou moc,
pravou tvář odhalí až temná noc,
a z květů lásky zaplane hranice
a na ní uhoří i Johanka, světice...