(zápiskyzméhlavy, 08.03.2025, basne)
Ženy ...
... jsou plody sladkými, jež slunce v sítích chová,
jak jahodami léto, jež v ústech tají.
I kyselostmi vína, jež vášeň rozpálí,
v nich oheň i rosa, co rty navždy znova.
Jsou broskví hebkostí, jež letní nocí voní,
granátem jádra skrytým, kde tajemství dlí tmavá.
V nich říční píseň šepce i bouře drásavá,
jak citrus v ranní mlze, jež hořkost v med mění.
Jsou růží, která trny k nebesům pozvedá,
v kořenech hvězdný prach a v poupatech tvůj stín.
Je v nich ta síla jitra, jež probouzí i bolí,
jak fíky v horku puklé, jež sladkost červu sdílí.
Jsou plameny, jež tančí v hranicích i v snění,
jak vítr v hroznech zralých, jenž víno v žilách mění.
Jsou mapou všech cest, jež svět kdy hledal v tmách,
pramenem, jenž i kámen objímá svou vláhou.
Noc v nich má oči sov i světluščin jas,
v jejich dlani se rodí i umírá čas.
Jsou písní, již země zpívá měsíci,
věčným ohněm v síti kořenů i větví.
Nazývej je životem — vždy novým, vždy starým,
tím, co nás živilo, než jsme se zrodili.
V každé kapce jejich potu příběh tisíců,
v každém vzdechu pramen, jenž nikdy neuschne.