(KarMa, 15.03.2025, basne)
Stál jsem na zastávce,
díval se do telefonu.
Autobus měl zpoždění
po poledním dopravním shonu.
Přijížděl k zastávce velmi pomalu
a já začal vnímat okolní šablonu.
Něco do všední šedi nepatřilo,
pocítil jsem vzruch i tmu.
Stála si ode mě, vzdálenost přes dva metry.
Oněměl jsem, když se tvé chladné oči ode mne odvrátily.
Nechtěla si být poznána s tváří otočenou,
ale vím, že si to byla ty, bývalou větší bolestí než láskou.
Když jsem procházel blíže k tobě
s jazykem svázaným do autobusu nastupoval,
všiml jsem si, jak sebou škubla tvoje ústa.
Byla to snad bodavá rána, nevyřešená minulost se ozývala?
Signál k mlčení? Přitom by pravá i levá ruka objímala.
Píši z autobusu ke krátkému setkání beze slov a s bolem,
myslel jsem si, že už tě neuvidím a zůstaneš jen dávným přízrakem.
Mrzí mě, že si mě dnes paralyzovala svým odvráceným, skleslým pohledem,
měl jsem radši, když fluidum vznikalo tvým úsměvem.
Snad to není naše konečné sbohem a naše útrapy proberem.