(Howkins, 19.03.2025, basne)
A až v té básni o létání
zbyde jediný pták
tak hladový
a bez oblohy.
A otěže země opustí
přitažlivost létání ...
A čas černozemí
bude ležet na úhoru
jako osiřelý hlas
ze zpěvu dětského nářku.
Zvedám tvé dítě k prsům jabloní
květy tvých ňader zavoní.
Matko, kolik zbývá času
než vypije z prsů poslední lásku ...
Nebesa !
Pád trčících věží
do úlů vší něhy ...