(Grafomanická MIA, 31.01.2009, fejetony)
Jelikož se u nás v rodině už několik generací dědí choroba těžká z nejtěžších - hypochondrie, a jelikož jsem k tomu všemu ještě navíc tak trochu paranoik a kdykoliv mě může proklít nějaká zrádná krásná Zlíňačka, není divu, že se v poslední době začínám lehce obávat o svůj mladý život.
Nědělám si iluze, že by se s mým pohřbem někdo patlal, dokonce podezřívám svou na první pohled laskavou rodinu a blízké, že by s mým posledním výdechem odhodili přetvářku, pochovali mě do krabice od vysavače, místo náhrobku použili šutrák ze sousedovy skalky, vytesali na něj, že tentokrát mi něco fakticky bylo, a zádušní mše by proběhla v nadzvukové rychlosti, aby se hrstka těch, kteří by se přišli ujistit, že už je nikdy ničím neohrozím a kopnout si do mého krabicového hrobečku, mohli vrátit na magistrát, do nemocnice, k šachovnici nebo k jídlu.
Tak to teda ne. Hned jak mi došlo, že by můj skromný náhrobek from sousedova zahrádka nebyl skropen jedinou slzou, rozhodla jsem se pojmout přípravy na svůj vlastní pohřeb tak, jako celý život. Jinými slovy s humorem. Nemůže to být těžší než přípravy na svatbu. Jen nachystat správné efekty, působivou hudbu, a jako překvápko nakonec nějakou mírně morbidní hru. Nyní instrukce pro zatím nepověřeného organizátora:
Bod 1.) Hudba
Nechceme být konfekční, takže žádné takové "až mě andělé zavolají k sobě", dokonce ani Funeral song od The Rasmus. Aby to mělo grády, nechám si zahrát skladbu ironickou vůči situaci, jakpak by mi asi pohřeb osolili Bon Jovi se svým It's my life?
Bod 2.) Kostýmy
Abych vytvořila hororovou atmosféru, všichni pozůstalí přijdou oděni ve viktoriánských kostýmech. Snad bude účast hojná, nerada bych, abych se v poslední lavici krčil jen opilý kostelník v námořnickém oblečku. Brr.
A abych šokovala svou babičku - pohřběte mě v negližé, pokud seženete mou velikost /XS/, a v černém plášti. Moje kadeřnice bude jistě tak ochotná, že mi na hlavě vytvoří roztomilý chaos. Tentokrát aspoň nebude muset poslouchat nářky, že mám zoufale málo vlasů.
Jo, a abych nezapomněla - trochu mi přišmrncněte oči. Že budu mrtvá neznamená, že tak taky musím vypadat.
Bod 3.) Efekty
Pokusím se umřít začátkem listopadu, takže odchyťte počasí zatažené, chladné, ale hlavně ať neprší, zmokla by mi rakev. Žádný kněz, ten by se asi stejně bránil přijít, ale přiveďte na ty pohřební kecy chlápka s oholenou lebkou a působivou bradkou. Něco jako Anton Sandor LaVey.
Opatřete ještě za mého života nahrávku jednoho z mých záchvatů smíchu. Pár lidí mi řeklo, že bych s tím mohla dabovat hororovou postavu, tak by nebylo od věci pořídit mi do rakve nějaké zvedáky a spolu s přehráváním mého smíchu vyzvednout mé mrtvé tělo do listopadového vichru a pak mě pomalu spustit zpátky do rakve. Nic pro slabší povahy, někteří ze mě mají posttraumatické šoky i teď (že, pane profesore:D), natož při sledování mého "zmrtvýchvstání".
A sladká tečka na konec. Znáte stezku odvahy? Proč něco takového nesehrát i na pohřbu? Po zádušní řeči se satanistický řečník rozhlédne po odlehlém hřbitově, prohlásí, že mu to je líto ale zde již pro mě není místo, pověří šest největších poseroutků, aby se chopili mé těžké okované rakve, a celý průvod se odebere přes nejbližší (a nejhlubší) lesy a pole hledat vhodné místo, kde mě zakopat. Ono místo bude pochopitelně hrozně daleko, brzy se setmí a pár fiškusů z pohřebního ústavu budou po cestě nenápadně pronásledovat celý průvod a chystat na pozůstalé překážky v podobě smečky vlků, podezřelých týpků se sekerou nebo letlampou, oběšenců, zahalených postav s kápěmi na hlavách, to vše samozřejmě doprovázeno efektivními zvuky.
Tak co, dorazíte?