(vlnka, 14.08.2019, fejetony)
Ráno jsme vyrazili z nocoviště na Bučině a máme namířeno do Strážného. Po ranní mlze jako na Pomezkách a vydatném dešti je zase krásná viditelnost. Celý den samé výhledy kam oko dohlédne, ticho a klid. Ještě, že jsou místa, kde je i o prázdninách klid. Pro cyklisty je vjezd zakázaný, pro pěší je to trochu daleko a o spaní na nocovištích a chůzi "na těžko" nikdo moc nestojí. A tak jdeme sami a užíváme si to. Strážný nás vítá jako obvykle deštěm, ale je krásně. Namožené svaly večer uvolníme trochou vína a vypadá to, že budeme spát jako miminka. Na nocovišti spí ještě jeden pán, jinak nikdo. Vydatný déšť bubnuje do stanu a nějak se mi honí hlavou myšlenky, až se začnu trochu bát. Říkám si, co blbneš, vždyť se nic neděje. Když konečně trochu zabírám, tak si pro změnu Milan ještě odskočí ven. Chvíli čekám, smysly napjaté, kde je? Konečně přišel a říká "tam v křoví, kousek od tebe bliká zelený světýlko". Blik, blik, pořád na stejném místě. Asi tam někdo něco ztratil, ale že by to pořád blikalo...? Tak jsme se oba ponořili do katastrofických úvah, až jsme se pěkně vystrašili. Milan přemýšlel jak odvrátit útok divočáka nebo potulného psa s blikajícím obojkem a já v duchu viděla nějakého úchyla, co si spletl nocoviště s pochybným podnikem ve Strážném. Napětím se mi rozklepaly nohy (což se mi naposled stalo na dálnici ve sněhové kalamitě) a raději se tisknu k Milanovi. Ten už to nevydržel a říká "tak to teda ne, jdeme se podívat co to je"! Já strachy rozklepaná, ale přeci jenom jdu taky. Musel na nás být pohled pro bohy. Milan v černém a já v bílém termoprádle jako spermie, prázdné ruce, jen slabé světo mobilu. Asi bychom případného útočníka odradili už jenom svým vzhledem. Samozřejmě, že jsme nic neviděli, ale přeci jen jsme se zklidnili tím, že jsme sebrali odvahu a vylezli ven. Napětí povolilo a musíme se smát, že jsme jak malé děti. Nějakou dobu ještě slyším každý šustot, ale nakonec mě přemáhá spánek. Ráno bylo hned veselejší. Pán z druhého stanu nám říká svoje noční zážitky. Vůbec jsem nemohl spát, asi tady lítal divočák, tloukl jsem do stanu, ale on se nenechal odradit (nevěděl chudák, že jsme to byli my). Tak jsme se navzájem v noci všichni vyhecovali a strachy nespali. Po ranním ohledání místa činu jsme našli starou blikačku, co někomu asi spadla z batohu. Byla už celá zrezivělá, vydržela lijáky, zimu a pořád blikala a blikala.