(Philogyny1, 23.11.2016, miniaturahricka)
Její nebe padalo dlouho
snášelo se zvolna na chvostech povětrných komet
a nebyl u toho nikdo
Když je nejhůř, tak jsi vždycky sám.
Sám v sobě schovaný křičíš
všechny ty litanie,
sám sobě odpovídáš
a nakonec i směješ.
teď visí v cárech mlhy na větvích
všech těch modrých stromů
a někdy křičí do zbláznění
v noci
z něj vytančí hvězdy
beze jmen
a zapálí všechno kolem
a les hoří
jen tehdy jste spolu
:
do nebe
do nebes
(ne)ber
sny
co nechtěj už chodit domů
jen tam jste ještě spolu
někdy je tak těžký a někdy
se tiše plazí kolem nohou jako dým
ale stejně
ještě
pořád nakukuješ
do hnízd všech těch ptáků
a ráno
dáváš do oken
červené muškáty
to tě baví