obloha modrá s vránami od Vincenta

(Jort, 26.01.2019, miniaturahricka)

 

 

Včera jsem poslouchal rozhlasovou hru o tom, že zemřel Bůh.

Bylo příjemné si pak pustit Ravelovo Bolero.

 

Mám rád svoji smrtelnost.

Je to ta jediná jistota.

I když ani tou si nejsem zcela jist.

Ale proč se trápit detaily?

 

Máte v sobě taky uchované všechny ty pátky?

Všechno to těšení, které se nedá ničím nahradit.

 

Na sáňkách utíkal čas rychle.

I když jsem na nich jen tak seděl a čuměl do neznáma.

S velikou bambulí na čepici.

Sníh padal tehdy pravidelně.

A voněl.

 

Tak se nám někdy stejská.

Tak blízko senility, že nás brní rty, jak jsme se dlouho nelíbali.

 

Jak je to vůbec s dušemi?

Nic bych za to nedal, že Tam zmizí formát muže a ženy.

K čemu by tam byli?

Vždyť už Tady člověk cítí, že duše v nás jsou jiný než my.

 

MY víme, jak vám asi je.

Vopravdu?

 

PS.

Žádná duše nemůže jen tak bezstarostně zmizet.

Proto ty záblesky, které lidem připadají jako polární záře.