Trezůrek mě pustí k hulení krátce po třetí odpoledne,

do tý doby budu jen psát a ty holt taky. Ale můžeš už

vymejšlet, kam se pak půjdeme zbombit. Sama nevíš?

Však si na návštěvě, možností dostaneš spoustu. Tak

třeba se půjdme projít. Nahoru nebo dolu, na toto je

Žižkov dobrej. Nebo se zrychtujem jen tady na dvoře.

Hele, náš dvůr je dobrej, vypadá jak bazén, žije tam

spousta zvířátek a pak tam budeme i my. Tak ne, no.

Tak víš co, půjdeme na střechu, když chceš ty výhledy.

A nebo můžeme tisíce jinejma způsobma se fest bavit.

Jo, jo, a vždycky pořádně. A kdyby bylo po mně? Pak

šli bychom začadit nejdál: Vlezli by jsme si do postele

a prohlíželi si obrázky. No jaký obrázky, jaký. Správný,

ty nejsprávnější. Sto let už žiju na tomhle světě a tisíc

s internetem. A vždycky když narazím na dobrou fotku,

co se mě emočně dotkne, klik klik a – je navěky moje.

A dneska si je můžeme pouštět, poskládaný za sebou

uplně náhodně a budeme si o nich povídat. Chci tě,

to znamená že chci slyšet, jak ty prožíváš ty samý

podněty co já. Líbí? Tak to je skvělý! Ale né, to né!

Nezačneme s obrázkama hned teď raníčko, drahá.

Teď budeme jen psát. A psát. A až pak bude krátce

po třetí... Bez únavy z práce se bídně užívá, baby.

Buď ráda, že se zatím neblížíme k pozdější lekci,

kdy nebude ani hulu, ani sexu, ani obrázků, jen

realita. Tu znají jen ti nejpoctivější - zpráskaní

psi. Ano, zpráskaní psi, těm se usíná nejrychleji.

A dost už řečí! Tak nepiš, no, ale já budu. Budu.

Jsou chvíle dne, kdy mě ani na sexík neutáhneš.

Tak běž spát, když si nedáš říct. A já teď prostě

BUDU PSÁT