(jort1, 01.11.2023, miniaturahricka)
Vím, že jsem měl zachránit nějakou vílu.
Všechno bylo tak mlhavé.
Kdybych za něco stál, tak bych vyskočil na koně.
Jel bych vstříc dobrodružství, ale zrovna se tam nějak zatáhlo a vypadalo to na déšť.
A taky jsem neměl toho koně.
Řekla jsi, že krev je víc než svěcená voda.
A já ti věřil.
Stejně muselo ty chlapy děsit, když učení Krista rozuměla víc Maří Magdalena než oni.
Museli ji poťapkat.
Tak z ní udělali Dorotu.
Pravda nás vždycky tak nějak překvapí.
Kdyby měla límec, tak jí za něj chytíme a už by letěla.
Jazykem jazyk přitisknout ke zdi.
Bez jediného výstřelu.
Mnohdy se neposlouchám, ale stejně se slyším.
I když jsem tiše.
Umím být vůbec tiše?
Na válce je děsivý hlavně to, že když zaslechneš výstřel, tak pořád není jasný kdo to slízne.
Jako děti jsme prostě vykřikly:
Padni nebo nehraju!
A bylo to jasný.
NO SMRTI SE PROSTĚ NEVYHNEME.
Viděl jsem to v Dařbujánovi a Pandrholovi.
PS.
V hlavě mě někdo píská.
No moment.
Já nejsem pes.