Zavolal mi vítr, abych s ním šel ven

(jort1, 11.09.2024, miniaturahricka)

 

 

 

V hlavě mi lítalo: Nejprve řež a potom měř!
A tak jsem si přeměřil sám sebe v zrcadle dveří obchodu, co jsem neměl nikdy rád, protože bylo přesně jako ta zrcadla na Petříně.
Srážela moji postavu a všechno to co ubralo na výšce, tak vrazilo do šířky.
Když jsem tedy šel hlavní třídou našeho města, tak jsem vždy dělal, že tam tohle zrcadlo není.
To přece zvládáme skvěle.

A pak jednou...
Úplně jiné město.
Úplně jiné zrcadlo.
Myslel jsem, že je to zase ono zkreslovací.
Nebylo.
Bylo to poctivé zrcadlo.

Čekal jsem na vlak a netušil kam pojedu.
Nebyla válka a tak nebylo proč se střílet do nohy.
Co je na tom, když člověk nechce bojovat?
Může člověk za svůj strach?
Zkurvený zrcadlo!

PS.
Člověk je hračka, co po sobě nechává příliš mnoho odpadu.
Tak kdo by ji chtěl?