(Deky06, 30.03.2014, ostatni)
Byla tmavá noc, taková, při které není vidět ani na krok. Nevím, kde jsem ani, jak jsem se tu ocitl, ale jedno vím jistě že mně něco tlačí dopředu i proti mé vůli, že i přes mojí nechuť musím jít s proudem. Řvu, vztekám se, odporuji ale...Je to marné sílu proudu nezastaví 1 člověk, natož kreatura jako já. Smutně smířen se skutečností pokračuji skrz tmu vstříc osudu. Cesta je posetá trním, překážkami, a když si myslím, že už jsem vše překonat vždy my osud naloží ještě něco těžšího a těžšího. Šáhnu do kapsy tam břitva, sice si nepamatuji že bych ji viděl ale co teď?. Přiložím břitvu k ruce a říznu. Bolest je silná, ale není to tak zlé. Řežu znova, znova ta bolest je osvobozující… Vidím světlo už blouzním, nebo to nebylo tak zlé, snad stačilo vydržet chvilku a bylo by vše jinak... To se já už nedozvím . Vzdal jsem to dřív než jsem začal.