(bipolárník, 27.03.2015, ostatni)
Možná sem to vzala úplně za špatnej konec a úplně zbytečně a hlavně necíleně ze sebe udělala chudáčka, kterej sedí doma v koutku a lituje se, jaký mu život přináší utrpení a jaký má bebíčka. Pokud to tak vyznělo, tak to bylo blbě. Mym cílem je, aby i „nebipolární“ člověk pochopil, jakej je život s bipolárkou nebo abych otevřela oči člověku, kterej je na tom psychicky všelijak a furt nemá koule na to jít k doktorovi. Protože co si budem povídat, k psychiatrům choděj jen totální magoři, což já sem a eště se k tomu hrdě hlásim:) No nic, to sem zase jinde. Prostě občas mi je fakt hodně na hovno. Pokud bych chtěla působit jó sečtěle, což mi přes ten můj zálesáckej slovník stejně už nikdo nesežere tak bych řekla, že to sou pocity, jako když vás vysává mozkomor.
Bipolární porucha má dvě stádia- mánii a depresi. Tydle fáze by se měly podle brožurek střídat po delších intervalech. Ovšem já, páč musim mít dycky něco extra:), to mám jinak. Mně se nálady měněj třeba i několikrát za den. První fázi bych popsala následovně: začnete bejt pekelně roztěkaný, nespokojený, máte pocit, že vám vybuchne tělo, chcete někam utíkat, zdrhnout ze svýho těla, srdce vám buší jak hovado, začnete se ledově potit, cítíte agresi, nevíte proč, nevíte jak, víte jenom to, že chcete, aby tendle stav odešel. Ale změní se snad eště ve větší humus než předtím. Začnete se cejtit slabě, vycucle, nemáte důvod dýchat, natož žít. Ste vyprahlý, nic se vám nechce, nic nemá smysl, jen tupě čumíte a čekáte, až to přejde. Tak asi takhle u mě probíhaly minulý dva měsíce. Jediný, co se měnilo, byla intenzita. Lidský tělo, aspoň to moje :), má ale skvělou vlastnost. Špatný věci se snaží nezapamatovávat. Což teďka teda vyznělo jak slušná kravina, když sem tady asi na půl stránce popisovala, jak mi je na hovno, no nevadí :)
No a jakej je závěr k mýmu dnešnímu psaní? Nejdůležitější je se moc neprožívat a hlavně se z toho neposrat :)