(Umouněnka, 27.01.2020, ostatnipoezie)
po jednom nebo druhým čaji
jdu v představách s motykou rázným krokem proti zdi
vidím tvoji fialovou vestu a půlměsíc pramínků
stříbra za uchem
padá omítka z mý upravený tváře
dávno máš komu dávat ke rtům med
koho držet
líbat
i koho nepustit
líbil by se ti svět
který by šila pomatená ženská ruka?
nebo bych si tím akorát
troufla chytit
orla do klece?
býváš schovaná v zažloutlých stránkách knih
mává na mě tvý sečtělý, sežmoulaný srdce
kdyby tu byla možnost
že se ti zalíbí mý boty
oči nebo ležérní kontrast vlasů s klíční kostí
nebo si budeš
připadat stará a já ti okořením
zimu vůní pomerančů
bylo by všechno co děláme spolu
zároveň příběhem i o nás?
takhle jednoduché to může být
není
hraju si na velkou dámu
a přitom myslím na tebe u zaplivaný pražský stanice
u popelníku
kouřím ten den pátou cigaretu
není mi už dávno patnáct
a stejně mám city který lelkují mezi mouchami
poletují jak chmýří z pampelišek a nedají se zachytit
zatímco paží obtáčím poledne
a v sebelásce si mockrát držím ramena
vyhlížíš červánky a míjíš mě o cokoli den nese
mám ústa
a tak ti všechny tyhle věci můžu říct ale nepřeju si
aby si to věděla
statečně mlčím