(rybka, 23.02.2022, ostatnipoezie)
Tam daleko
tak vysoko
slunce jen chabě svítí
tam v Mokajských horách
kde není místo k žití
v říši stínů
ve zdech prokletého domu
jedna žena přebývá
s démony rozmlouvá
duše mrtvých konejší
zvířata loví a pojídá
pozdě na lože uléhá
kameny, lebky a peříčka
hadrové panenky bez očí
už těžce se jí dýchá
den za dnem počítá
marnost svého bytí
na smrt čeká
na den zúčtování
až smrtka zaklepe
třikrát na dveře
naposled vydechne
poslední z nás
čarodějka z Mokajských hor