(Matahaja, 10.06.2023, ostatnipoezie)
Skláním se k nohám, myji je
a nohy, bílé lilie
neseny vzhůru, do lián
tratí se ve spirále vran
muž od moře, muž z mořských řas
oděný spoře v prstů třas
vlastní kročeje zpopelnil
( příteli promluv, jsi li jaký )
je možné, že jsem příliš pil
nahotu z hlubin s vodoznaky
s brokovnicí se píše snadno
horkost se sytí, veršem vzlíná
živí si mrtvým sáhli na dno
a kdesi u svatého Týna
se rozbušilo zvonu srdce
vášeň se orlu slíbila
na křídla navlékl si ruce
ruka ho taky zabila
vodoznak proti nebi nepřečteš
kaligraf pádu žebra tříští
se smrtí životem se přeš
minula dlaň je rukou příští
čím méně hoří moje svíce
tím více temně ve mně
někdy však málo je i více
co uvnitř, to i zevně
skláním se k nohám, hřeji je
mamince nohy, lilie
cit strnul v dlaních sychravých
do očí vhání slza líh . . .