o Karkulkách
(Philogyny1, 27.02.2025, ostatnipoezie)
Sedí si na kmeni a hongá nohama
/ukous jsem jí kousek kůže z boty/
prej jazyk…ó ty…
něžně jí olizujiu ušní lalůček
že náušnice?
že zlato?
že jsem k ničemu?
udělala ze mě zrzavého ničemu
a ze sebe svatou
jak chutnala?
byla malá
červená
však svět touží po změnách
vycením své zuby vlka
a hned bude po Karkulkách
/sežeru i náušnici
ještě jedna zbyla
ať si bába vztekle křičí
možná by i vyla/
———
pod tím vším tím nebem na které jednou vkráčím
hlína prorytá divočáky
šeptá trávou
šeptá stopou
volá touhou křivolakých
pojď si lehnout chci tě taky
———
sedí si na kmeni a hongá nohama
vnímá moje oči mima
někdy se smrákají do dlaní
pak křičí cizím hlasem ze spaní
jedno po druhém
brumlám psí zaklínadla pro člověka
hlad
PS
z jídelního vozu bez jídla
váš kapitán Chad