(odnikud, 24.03.2018, ostatniproza)
Poslouchám Placebo a myslím na to, jak moc důležitý je, aby v člověku viděl někdo druhej to, co on sám vidět nedokáže. Aby za ním někdo stál, když si nevěří. Někdy, když se s některými lidmi dostaneme k jádru všeho trápení, je tam právě tohle. Pošramocená důvěra v sebe samotné. Důvěra, která třeba nikdy ani neexistovala, nebo byla ušlapaná v samotném prvopočátku. A nikdo další, kdo by ji byl schopen vzkřísit.
Jednou jsem viděla takový pěkný citát. Zněl nějak takhle:
„If you fall, I will be there.“
-Ground-
V tu chvíli mi to přišlo vtipný. Ale teď, když se nad tím zamyslím, občas není ani tahle jistota. Ta jistota, že když padnete, ta zem tam bude. Někdy a u někoho je tam jen vzduchoprázdno.
Měla jsem člověka, kterej ve mně viděl budoucnost. Tu, která pro mě byla tak mlhavá a vzdálená, že jsem ji tehdy vidět nedokázala. A on ji nejen viděl, ale mluvil o ní. Mluvil o ní skoro každej den, tak moc, že mě přesvědčil, že to tak bude. Že já budu. A že to dokážu.
Nikdy předtím jsem si neuvědomila, jak moc pro mě tohle znamenalo. Ta jedna jediná, ale naprosto zásadní podpora, kterou jsem měla. Ať už se pak stalo cokoli, bylo to to, co mě hnalo ve chvílích, kdy jsem pod sebou necítila zem, ale jen to vzduchoprázdno. Když jsem bojovala s tím, co mě zevnitř požíralo každej zoufalej den.
Nikdy jsem si to neuvědomila.
Až ve chvíli, kdy tohle všechno zmizelo. Kdy jsem dosáhla toho, co jsem vždycky chtěla. A najednou paradoxně ztratila to nejdůležitější, na čem mi kdy v životě záleželo.
A zjistila, že se nemám komu pochlubit, když něco dokážu. Že to číslo, který vytočím, jako první, neexistuje. A že není žádný další.
Že nemám z ničeho radost. Protože proč, když není nikdo, s kým byste ji mohli sdílet.
A že když mi dojdou síly, prostě se nechám pohltit.
Nebojuju.
Protože proč.