...jste už vzhůru?

(Sonador, 21.06.2022, ostatniproza)

 

 

Vzpomínáš, jak na nás jednou nezbylo místo v domě v posteli, a tak jsme spali v průjezdu v dodávce? A co se stalo, když nás ráno přišli vzbudit a koukali okýnkem dovnitř? Byli jsme vzhůru už dlouho. A ani trochu se nestyděli. Nikdo se ani trochu nestyděl. Jen jsme se pořád něčemu smáli a objímali se a měli rádi. Mohla bych tenkrát chodit nahá po náměstí a nepřišlo by mi na tom vůbec nic divnýho, natož špatnýho.
A taky by to nikomu nevadilo.

 

My oba, a nejen my, známe ty dva světy – jeden, ve kterém je vše čisté a v pořádku, a všechno, i starosti a trable, neshody a nedorozumění, klopýtání a pády, prozařuje Láska a porozumění. Všechno, úplně všechno řídí zákon milosti a světlo. Svět, ve kterém se nikdo nestará o rozdíly a odlišnosti, a kde lidi navzájem chápou své slabosti, chyby a manifestace ega.
A pak ten druhý, který žijeme všichni, kouká na nás z obrazovek a dýchá nám na krk na nárožích ulic a v chladných chodbách obchodních domů. Sleduje, kritizuje, soutěží, porovnává, soudí a odsuzuje. Zadřel se nám pod kůži. Snad proto, že jsme jej nasávali už s mateřským mlékem, a o něco později obědvali ve školních jídelnách, až jsme jej nakonec sami začali připravovat ke každému jídlu.

 

Ani jeden z těch světů nezmizel, jen se nám možná ten hezčí, na chvíli někam schoval. Trvalo mi nějakou dobu, než jsem pochopila, že jen čekal na to, až se rozhodneme, až si naprosto vědomě vybereme, ve kterém doopravdy chceme žít. A především, co už žít nechceme. Já mám vybráno.
A věřím, že i ty, proto na tebe pořád čekám... než v něm nadobro zmizím.

 

 

Rupert Bunny - Pastoral