(Kyška, 18.12.2012, poezievproze)
U říčky Dračice,
kdy měla jsi pod víčky světlo a bolest.
Životní krůčky a rozhodnutí,
která tě vedla přes kraje útesů.
Měnili jsme se.
Rostli a zase zmenšovali.
Nabírali vodu do dlaní a omývali tváře,
ve kterých přibývalo poznání.
Vidím uvnitř korun stromů, kterak mi češeš vlasy,
které jsem tam zapomněla i s hlavou.
Vidím tvé srdce, třepotajícího se motýla,
piješ ze studánky, která se nestydí být nahá.
Ale co my?
Co my si se svou nahotou počneme?
Já věděla, že tě určitě něco napadne.