(Amonasr, 02.07.2013, poezievproze)
ODPUSŤ
Mám začít otázkou?
Či velkým otazníkem?
Vždyť na tom nesejde
vše, co končí a začíná,
je ohraničeno velkými otazníky.
Vše má svůj počátek i konec
a každý konec je opět počátkem /nebo opačně?/
Jednoduché je vlastně složité
a složité může být tak jednoduché!
Prostor má spoustu úhlů
a z každého z nich je pohled na to či ono jiný.
Stejné je samo o sobě vždy jiné
a jiné je v lecčems stejné.
Pravda se může zdát lží
a lež zase pravdou.
Je to důležité?
Člověk je spokojen!
A bolestí pak křiví ústa,
pozná-li, že dvě strany rovnice života
se opravdu musí rovnat.
Vyber si!
Je to pravda nebo lež?
Ale rychle! Život je krátký,
Země se otáčí s krutou pravidelností
a nejdůležitější okamžik
je jen prchavá vteřina.
Ale nač blouznit.
Já chtěl jen říci, zašeptat
anebo možná vykřiknout /kdoví?/,
že člověk je malý a přesto velký, obrovský,
ohromně významný a přitom pomíjivě nicotný.
Myslící hmota, mozek – nebo elektronky?
To není člověk.
Snad jen jeho část.
Člověk je cit – láska, přátelství,
nenávist a lhostejnost.
Každý chce být člověkem
a každý jím je -
ať už miluje či nenávidí,
ať má rád nebo si nevšímá.
Láska není odpověď na otázku -
chci či nechci.
Láska je výkřičník
a nenávist jeho druhá strana,
musím – nemohu.
Prchavý paprsek a vůně nebo sen.
Hledáš a nenalézáš.
ONA tě musí vyhledat.
Nebo nemusí...
Jak krásná je láska, když má oba póly.
A jak tragická, když se v jednom zmýlí.
Ano, tragická krása.
Co převáží před zánikem?
* * *
Věčné dilema – více či méně?
Láska nebo přátelství?
Muž a žena nebo člověk a... člověk?
Já vím, logika nepostihne,
co se slovy vyjádřit nedá.
Je to lež nebo pokus o únik?
Nevím.
Odpusť mi.
Já vsadil na člověka a byl jsem málo prozíravý.
Však mému mládí nepřísluší moudrost.
A drobty, které sbírám,
jsou často vykoupeny mou vlastní bolestí.
A kdyby jen vlastní.
Odpusť...
Praha, 1977 (?)