(kudlankaW, 11.02.2014, poezievproze)
Už vím, co znamená zapustit kořeny,
nebo kdo je lokální patriot.
Za mými rozložitými rameny
se pyšně dme - ke klenbě nebe
již po čtyři staletí - věž radnice.
Nedaleko strnule stojící dvojice
má v rukou barevné stránky
ve vánku vypadají jako větrníky,
přitom jde také o věž...
Strážnou ...
Odezírám z jejich úst,
tvář mají kamennou - vážnou
"Musíš věřit - věř!"
O několik kroků dále, muž oranžovém plátně
vypouští z úst
slova radostná,
"Lidé zapomeňte na myšlenky
či slova hříšná,
pějte nadšeně,
Hare, Hare Krišna!"
Velmi ochotně jsem nastavoval
svou tvář pozvolna sílícím paprskům
odpoledního slunce.
Bylo mi jako když povstávám
z vlastních pochyb, slabostí, smyšlených křivd.
Šlo o očistnou proceduru,
při níž se zbavuji pocitu zmaru.
Jako by rázem nebylo, co bylo dřív...
Tak jako mnou prostupovaly
životadárné prameny slunce,
zněla mým nitrem harmonie,
po všech těch měsících zběsilých tónů,
nevyjadřujících nic jiného, nežli rozervanost.
Jistě.
Denně na ulicích míjím
desítky nádherných dívek, smyslných dam.
Jde o pouhý obal.
Šalbu,přelud, klam.
Těžko bych v jejich nitrech slýchal chorál.
Naše konzumní společnost
podsouvá nutnost ukájení smyslů.
Bez hranic, bez sebekontroly.
Schází duchovní rozměr.
Prach jsme a v prach se obrátíme.
Tak jako mnou procházelo vlídné slunce,
nazrával ve mně pocit,
že můj život,
bude mít opojnou příchuť
i bez všech pomíjivých smyslových požitků.
Vykročil jsem zlatem dlážděnou ulicí,
s úsměvem na tváři,
nedbaje pohledů dam a dívek.
Chci být sám,
nerušen,
jen s vnitřním smírem...