(Hadrák, 13.11.2014, poezievproze)
Světy světel v růžodolícím odění. Poukážeš násvším, poohlédneš vesmím do oblak touh. Jsi malá, v smolném toku hlasitých jmění, menší nežli píseň hlaholitá v útrobě mé velikosti kde plně dozráváš. Smítka vlasitých jmenovatelnem nazrzlá v koříncích navždy zasazena. Jen povyrůst, v naději spleti copu všech hornudlemi pokroucena neprobádanem, jen pokročit z mládí a velkou starost vzít za svoje planem, vlnobitím zpodobněné. Mým jástvím vyvést navždy z tajů na omak pravé dotknutelné bytosti se kterou shledám přátelství. Podobnostmi naladěnou, starým patentkem uzamčenou v mém objetí prapředky odešlých v nepoznání, budeme.