(enigman, 04.12.2014, poezievproze)
déšť šplouchá
v tlejícím listí
a kvílí divoký vítr
pradávných tajemství
je podzim
jaro smrti
zpívá si ve sprše
má radost že je naživu
a slunce se kamsi odbatolilo
špinavou polní cestou
jako Charlie Chaplin
na konci němého filmu
v tu chvíli přichází
Neotenie
nasazuje lišácký úsměv
úšklebek jako řízná polka
škádlená škeble
úsměv se kterým můžete přijít na polskou svatbu
úsměv se kterým můžete chytat králíky
a povídá
milý příteli
tajemství je součástí
podivuhodného stylu přírody
je to smysl
který vlastně žádný smysl nedává
tenhle paradox je klíč
ke smyslu všeho smyslu
hledat totiž v čemkoli smysl
nebo jeho absenci
je hra kterou hrají tvorové
s ohraničeným vědomím
za vším v životě
se odehrává proces
který stojí mimo jakýkoli smysl
ne mimo chápání
ale mimo smysl
takže člověk může
být svobodný a šťastný
jak jen chce
protože nemá co ztratit
ani co získat
políbila mě
a já pochopil
jak z ní vyzařuje
ona přírodní krása
co prozrazuje dvě věci
že mne hluboce miluje
a je jí naprosto jedno
jestli mne ještě někdy uvidí