(enigman, 22.09.2015, poezievproze)
Stála proti mně
v odlesku výplně světa
jen tak v žabkách
cosi v jejích očích způsobilo
že jsem si všiml rtů
ač se dosud nic nehnulo
ne dokud lehce nesklonila hlavu
takže se zdálo
že ji cosi uvízlo
na jiskřivém obočí
klidná tvář a bílé hrdlo
otevřená a snící
usmála se tak
že jí zoubky světélkovaly
přitom neužívala fanfár roztmívaček
ani barvy a lesku svých současnic
mohu vám zazpívat příteli?
je to velmi stará píseň
jedna z těch co proudí z toho
co je v mužích a ženách
žádná hrabivost
žádná nenávist
žádná závislost
žádný strach
stál jsem bez pohnutí
v gejzíru vášně
co se uvnitř sám sebe otáčí
začala hlasem hlubokým
ale s měkkostí vibrata na koncích
tóny od ní proudily
bez viditelného úsilí
vycházely z tváře vlasů a očí
dal jsi mi srdce
a tím i rovník
noc i den beze stínů
hrom a růže
svěží trávník
moře
i měkkou vlhkou hlínu
napila jsem se svítání
na divém větru jezdila
v opojení
jak smutné bleskem smést
květinou dobro odměnit
omývat mořem
z hlíny stavět
až svět zalije třpyt
po posledním tónu
pak náraz větru
rozvlnil její vlasy
jak mihotavý zákmit
to je vše šeptla
tak snadné to je
v té písni svěží čisté a silné
chápete?