(enigman, 15.10.2015, poezievproze)
ležel jsem
na mechovém divanu
s drnem na hlavě
hladina horského plesa
připomínala hladkou mouku
z hedvábného šálu
mizejícího pozůstatku mlhy
co se vznáší v oparu
a lehce apatické vlny
pleskaly o hranu břehu
jako bezstarostný hlídač štěstí
zapomenutého v huňatém svetru
ona vyšla zpoza stromů
navzdory lesnímu chladu
měla lehké šaty
s nádechem smutečních vrb
a jezírka s lekníny
od Clauda Moneta
s oranžovými stopami
od rajské omáčky
takže tomu koutku
dodávala šťávu
asi jako rudý žeton
na černém sametu
zahlédla svůj obraz
v kouřovém skle vestavěné hladiny
rychle se podívala jinam
ale kdyby chvíli počkala
viděla by ženu s tváří jemných rysů
obestřenou zvláštními půvaby
a ústy připomínající hvězdu
němého filmu
co neustále vypadají
jako by se chystala promluvit
i když obličej skrývala
za rozcuchanou ofinou
kterou si odhrnula jen tehdy
když se na něco chtěla podívat
nugátově zvídavýma očima
nabídl jsem jí místo
vlezla si mlčky pod peřinu
oblečená s tím
že za chvíli vstane
ale pohodlí bylo tak skvělé
jako by spadla do kádě
s rychle tuhnoucím medem
a není v její moci se pohnout
tělem se rozlévala malátnost
a povlečení vonělo
právě napadlým sněhem
usmála se způsobem
musela bych být blázen
abych z té postele lezla ven
pak se líně otočila na bok zády ke mně
a dál klidně pozorovala javory
co začaly shazovat
ohnivě zbarvené listy
takový podzim
má Quagmire odjakživa ráda