(enigman, 28.02.2016, poezievproze)
klec ze zrcadel
odrážející prázdnotu
nekonečné perspektivy
smítka na objektivu
mamutího dalekohledu
věčně oslnivý svit hvězd
dopadající na vyprahlý povrch
mrtvých planet
s jezery černého mramoru
jako by se život měl teprve zrodit
a ve žhnoucí záři
bez náznaku stínu
chybí snad i pohyb
rána mezi oči
paměť mizí
plamenný výbuch čirého
myšlenka hladce oholena
v extázi vědomí plného
nic předem určeno
budoucnost nejistá
minulost neexistuje
život milionů
natěsnaný do jednoho
horizont myšlení
sestaven
z nekonečně malých uzlin
hebké vlny
kozorožec osaměle stojí
mezi horskými štíty
neklade si otázku
jak se dostal nahoru
pokojně se pase
mezi tou dekorací
a až přijde čas
sestoupí zase do údolí
prostě u paty jako na špičce
bez stanice v půli cesty
ve stavu blaženosti
jakmile tuhle skutečnost pochopíte
zmizí zoufalství