(enigman, 29.10.2016, poezievproze)
slunce se sykotem noří
do vlnobití
obrys těla se rýsoval
proti obloze
ve tmě
hučel příboj
kůže oceánu se vzdouvala
pod kropenatou září
z noci vybíhaly
dlouhé bledé vlny
a tříštily se o pobřeží
přílivová jezírka zářila
v temných skalách
jako tavící pícky
ze kterých se škrábali ven
světélkující krabi
a já se díval do dálky
za hranice lidského vědění
tam kde se topí hvězdy
a kde velryby převážejí
své ohromné duše
přes černé bezešvé moře