(enigman, 09.12.2016, poezievproze)
někdy nepřístupná
neproniknutelná
jako chladná socha
v zapomenuté zahradě
ztraceného kontinentu
jindy rozptýlená
jako prach hnaný větrem
sem a tam
v jejím srdci vyzvání zvon
ale nikdo neví
co to znamená
její obraz se nepodobá
ničemu z toho
co jsem si vymodeloval
vtrhne dovnitř
proklouzne jako jemný opar
skulinami v mém mozku
v okamžiku poranění
a když se rána zacelí
zůstane otisk
jako křehký list
otištěný do kamene
skrytá květina
která se snaží sdělit své tajemství
jejíž vůni však barvář nikdy nezachytí
a proto
je třeba plout jako hvězda
oceánem času
s trpělivostí rádia
zakopaného pod himalájským vrcholem
protože to velké tajemství
nikdy nebude pochopeno
jste totiž jeho součástí