(enigman, 01.01.2017, poezievproze)
kráčím zvolna
zarostlý
klobouk posunutý do týla
s rukama v kapsách
smířlivě se dívám
na nebe
na stromy u cesty
spokojený s programem
pro takovou chvíli
s důvěrou ve své možnosti
procházím kolem fontány
když se objevila vedle
jakási cizokrajně vyhlížející žena
v olivově zeleném plášti s páskem
který ji přetínal ve dví
límečkem sportovní košile
a stuhou červené kravaty na prsou
pod kloboučkem bez krempy
vykukovaly dva snopy vlasů
a co chvíli na mě ulpěla
svýma jasnýma očima
přitočila se
ruce kterými pohybovala ve vzduchu
jakoby vymačkávala citróny
byly jemné a bělostné
a hovořily
jdu z krajů hor
od nejzazších proudů
na nichž se bělostné labutě třpytí
jedna noc na maně
druhá z mlžných závojů
třetí se na chladných pahorcích blyští
zdivočelé peřeje pění
nářek mizí v křiku ptačích hejn
honí se vichry
prudké bývají bouře zimní
možná
kdybych chtěl
kdo ví
usmál jsem se
na chvějivou vodu kašny
hodil minci
dívce spící v kameni
a náhle pocítil
s radostí
jakoby mi štěstí kráčelo po boku
a já je mohl vidět
křehké a lehkonohé
vidět jak se mu ve tváři škádlí růže s lilií
a nelze rozeznat která vítězí
takové štěstí
právě tak veselé jako já
vnímající a uvolněné
a vzduch kolem ožívá
možnostmi