(enigman, 14.03.2017, poezievproze)
sestupoval jsem soutěskou
lehký vítr občerstvoval tvář
sluncem spálenou
když tu se najednou
zatmělo před očima
padl soumrak
jako by někdo zatáhl roletu
kamení a kapradí se rozplývalo v šeru
ptáci utichli
nečekaná tma se přihlásila
jako bušení srdce
zmocnil se mě zmatek
a já coby tmář
v prastarém strachu
čelil neznámému
když jsem však po chvíli
vyšel na prostranství
ulevilo se mi
teď už chápu
že člověka jímala hrůza
z podobných událostí
inu jsou to zvláštní maličkosti
třeba ty úzké průsmyky v horách
zpočátku skličují a tísní
stěny vás svírají
zíráte do slepé uličky
světlo ztracené
těžko se dýchá
uši zalehlé
pak se však prostor rozevře
v úžasu nasajete svěží vzduch
opřete se o skálu
zaposloucháte se
do té melodie hor luk a řek
a zjistíte že čas v té podobě
jak jej znáte z hodinek
vlastně neexistuje
je totiž jen jedním z mnoha
dávných biorytmů