(Frr, 08.12.2017, poezievproze)
až na vysněné skále mezi lišejníky
jsem šťastně zabydlel svůj nudný kraj
kde pustořeč byla původní modlitbou
a zplihlé káně létajícím domácím psem...
...uhodila léta prasklin
čas drolil skály
naštěstí však
se nebylo kam zřítit
dunění mořského příboje
zalétalo sem jenom v přeludech
kobaltovou modř oceánů
jsem spíše dychtivě vyhlížel
vždyť v jinošství jsem toužil
být strážcem majáku
a varovat zbloudilé lodě
před útesy mého hájemství...
přichází za mnou občas
má bývalá láska
žijící kdesi v dáli
na nějakém ostrůvku
mezi plovoucími písky vzpomínek
její rty okoralé žízní
svlažuji douškem
mlčenlivé přízně
a někdy tu u mě přespí
na loži ze smaragdových mechů...
mlčky se pak rozloučíme
a já uklidím v kamenné jeskyni
vyhážu cetky jejích darů
a sezvu deště z blízkých mračen
abych nepoznal slzy
řinoucí se mi po tvářích
větrné družky skotačí v kleči
zhluboka vdechuji blankyt nebes
v závratích stoupám
za plachými draky
do vyhnanství pohádek...