(jitoush, 30.06.2021, poezievproze)
Když se v ní svíralo a
dech se zúžil
přimáčklý k hrudní kosti
sešněrovaný myšlenkami
zahalujícími nadějné Ticho
houpavého Jasu
zesláblý v podsklepí a
promočený lepkavou vlhkostí
bolesti
tak těkala očima
úpěnlivě hledala
nejnepatrnější prasklinku
roztřepenou štěrbinu k nahlédnutí
kudy lze spatřit propojit se
těšivě protáhnout se proklouznout
do jemně vibrujícího prostoru
kde bukové ruce
ty hladivé ruce
co za nocí
nastřádaným lunosvitem postříbřují
očistně prosvětlují
tísnivý šelest na srdci a
zdobí jej čistotou vzdáleného domova
odnímají tíhu a
rozpouští ji ve vzlínajících proudech
zlatavých cest
svého pevného a pokorného majestátu.
V zelených korunách
třepotají se vesele
vydechující zelené průduchy
zpívají si s větrem a
děkují dešti za závlažné počínání.
V té mohutné štíhlosti
hladké a do hůry nekonečné
světélkuje to paprsčitým jásáním
obdařeným jemnou měkkostí
kde ulpělé uvnitř i na povrchu
prodchnuto je společnou esencí Života.
Pojď.
Ty jsi bytost Já jsem bytost
jsme oba živi z Lásky
vkořeněná plnost
vrchovatá dušesytost
bytostně z vánku vyslovené
hojivé hlásky
tvoří
živý most v Mezinebezemí
mluví rukodáním
němí
uzdravují
pročísnou něžně
povětrně
životem rozcuchané
vlásky
čarovně
mrknou
trojočím
Ty jsi bytost Já jsem bytost
zas
do Života
směle
skočím.