(kudlankaW, 26.01.2023, poezievproze)
Sosny
pole uložená k odpočinku
rodinný dům Šumperák
styl mého psaní
je prý jen málo vznosný
chalupy sedláků
s dvory
potažené k nepoznání brizolitem
kdeže je vápenný úběl
každý režim
přetírá ten předchozí svým nátěrem
Výkyvy nálad
tu protivnou
vyvažuji tou ze spektra přehnané úcty
snad z nedostatku sebevědomí
míjíme nimrodí rozhlednu
vysoko na kopcích
pahorcích
ve dvorcích
traktory Zetor
vyrobené dávno před sametem
Nyní jsou dekády po expiraci
jak vidno stále zvládnou práci
na kousku úhoru
na gruntě
co patřil předkům
náleží stále k rodu
co modlí se k Bohu
v zemi ateistické
Kloužeme po hřebenech
mýlit se nenech
den za dnem zvládám
jen s největší námahou
smět tak povýšit
alespoň v nadmořské výšce
už bylo potřeba
smutek se snadno nevstřebá
bariéra kouřma
inverze
teď ale na polích
čistoskvoucí bílo
rány vyhojené
jakoby krátce přebolí
projít si mohu
mikro katarzí
vymezit se od špíny měst
Jenomže
i z těch pitoreskních domečků
úzkými hrdly láhve
ó Bože
Jáhve
zakrslými komíny
čmoud
vsázka
PET lahví
a šlamu
sešli prosím Hospodine manu
jara
a slunce
Autobus opouští vesnici
kroužíme nad rovinami
hrneme se z Oderských vrchů
jsem hlásnou troubou
dopřej mi sluchu
V uších mi zní
pořád dokola
hlas Filipa Topola
"občas se osprchuju a zatopím v kamnech chce se mi spát"
U vesnické školy dělají děti to
co jsem léta ve městě neviděl
koulují
dívky chlapce
pak laškují ještě na palubě autobusu
pomrkávají
dívky v leginách
ach
Jak šťastné
zdá se být vesnické dětství