(kudlankaW, 09.07.2023, poezievproze)
Albert Einstein údajně řekl, že na vůli ve smyslu filozofickém nevěří vůbec.
Jednak je vystaven působení vnějších vlivů, dále pak podléhá vnitřnímu nutkání.
To mohu, ač nerad, deklarovat na sobě samém.
Totiž v sobotu jsem zde zveřejnil básni o tom, jak je pro nás kulaté obtížné snášet teploty nad dvacet stupňů. Ano textem jsem střílel do vlastních řad.
O den dříve (v pátek) okolo půl čtvrté odpoledne jsem se při pětadvaceti stupních vydal na koloběžce do cca 9 km vzdálené vesnice.
Doma si vyrobil plánek cesty postaru tedy pomocí papíru a tužky.
Jaké bylo mé překvapení, když po tom, co jsem byl skoro celý den doma, slunce nemilosrdně žhnulo Dál vytipovaná cesta mimo silnice druhé třídy vedla těmi kamenitými, prašnými ach ano - polními. A stále do kopce.
Jak nesnáším teplo, chtěl jsem mít cestu co nejdříve za sebou ( pěšky byl odhad 2 hodiny a na kole cca půl hodiny)
Doufal jsem v čas okolo 45 minut, leč chybné odbočení v polích znamenalo tak o cca 1,5 km cesty do kopce navíc.
Zchvácený jsem po hodině přijel k prodejci zanovniho kola.
Tento vyděšeně zíral, proč jsem nepřišel ve vedru autem?
Šetrnost pane, spořivost. Taky proto abych něco pro sebe uďělal, pro zdraví.
Zaplatil jsem několik tisícovek a pěšky vlekl 1,5 hod koloběžku i kolo současně domů.
Na slunci bylo téměř třicet stupňů.
Tohle už nechci zažít, říkal jsem si v pátek..
Ale Albert E. bezezbytku přišel se závěry o nevůli na řadu
Tetelil jsem se při představě značné úspory za téměř nové kolo. I úspory za benzín, který nebylo nutné projet, spálit.
Vnitřní puzení mě přimělo nové kolo v sobotu odpo při 27 stupních otestovat
Po 1,5 km mi odpadly prachové krytky u šrobů pedálů. Dost brzy na nové kolo, jak tvrdil prodejce s poukazem na úplně nové pláště ještě s gumovými štětinami. To znělo věrohodně
Nicméně zvládnutých patnáct kilometrů bylo heroickým výkonem, z toho, posledního půldruhého kilometru pak na rozpáleném asfaltu do strmějšího kopce.
Na zpáteční cestě, jsem mezi svalnatými stehny, uviděl roztékajíci se plášť zadního kola, rozvolňující se po obou stranách hliníkového ráfku.
Tak jak nesnáším horko, vnitřní puzeni i okamžitá touha pořídit si levné kolo, "v sousedství"vyústily v to, že cca deset kilometrů od panelového bydliště dostal defekt a potupně šel s kolem po své levici.
Oplácaný čtyřicátník, který nedávno zkolaudoval rozlehlý dům a právě se chystal skočit do bazénu nahlas zvolal směrem k synovi i tchýni relaxujícím ve vodní mase asi toto:
"Á to nic Danečku, to jen pán dostal defekt, musí jít pěšky!" přičemž se široce usmívali a já na ně mračil zpříma neboť jim scházel plot.
Ač jsem nechtěl opakovat páteční anabázi v délce 1,5 hodiny ve spalujícím žáru, tentokrát to bylo sice po rovině ale opravdu na pokraji sil 2,5 hodiny!!!
Vim že platí, kdo s čím zachází, tím také schází!
Nebudu proto psát texty o tom, co mi nedělá dobře, abych o pár hodin později (zřejmě ne o své vůli, tedy proti své vůli) byl nucen zažívat diskomfort, žízeň, frustraci.
Ano, máme jen malou míru vůle, nebo vůbec žádnou!
Z prvoplánové úspory budu nucen kolo odstavit v servisu na výměny obou duší, kdoví jak moc jsou pod novými plášti zteřelé, nadto i seřízení brzd aj.
Dovětek.
Většinu neděle pak vykonávám s bolestí hlavy jen to nejnutnější.
Malý nákup, vaření s vypětím všech sil.
Jako prapůvodně světlý typ ( po narození modré oči a blond vlnité vlasy) mi vysloveně vždy škodilo slunce. Míval jsem úžehy, či úpaly, rovněž alergie na břízy, seno aj.
Okolo poledne s rudě spálenou kůží, za drkotání zubů, studených chodidel, ulehám do postele, kde přece jen okolo čtrnácté hodiny usínám.
Venku pulzuje život, vodní hry, milenecké haštěření, je mi to v zimnici srdečně jedno.
Je těžké si to v mém nedobrém stavu představit, ale mám ještě celé dva týdny být v zaměstnání při třicetistupňových předpovědích.
Malou útěchou mi má být Egypt, kde v příštím týdnu budou lidé pociťovat až čtyřicetistupňová vedra.
Právě do Egypta odcestovala minulý týden výnamná část famílie.
Má úcta
Marty
od hranic