(CULIKATÁ, 21.05.2011, pohadkybajky)
V malebném kraji
čistého vzduchu
drobné plody zrají
pestrostí vzruchů
hřejí na duchu.
Omamné vůně
sličného kvítí
kdo duší stůně
zdraví se cítí.
Na konci louky
u lesa žije
nádherná paní
víla poezie.
Každý den sází semínka
prochází tiše, zlehýnka
otevírá srdcím okýnka.
Dnes další květina vykvetla
namalovala krásný den
motýlů hejna přilétla
víla vykoukla ven.
Co se to děje?
Křídla vzduch víří
jako malý netopýři
slétly se na rudý květ
vysát nektar.
Stal se však nezdar.
Náhle stonek zlomen
padá k zemi
jak těžký kámen
mezi všemi
smutně uvadá.
Víla však vždy ví si rady
nenechá motýlky umřít hlady
ani kadeře zlatých vlasů
neodnesou přírodní krásu
barevné krasavice
které zlom ničí líce.
Do džbánku svůj půvab složí
přidá kapky úsměvu
na dlaň slova kouzel vloží
zrnka perel pro něhu
zadá šťastný konec příběhu.
A tak i churavé životy
pro další čas uzdravuje
bez sebemenší lopoty
při práci si prozpěvuje.
Náhle opět stal se zázrak
květina stonek již má vcelku
osud zase dostal na frak
uslyšel pozitivní znělku
která jen pravidlo potvrzuje
že s úsměvem na rtech
optimismem
lépe se všem uzdravuje
než se smutkem-pesimismem.
Naše víla Dobromila
laskavost v kraji nakreslila
aby radost s barevností žila:-)))
Viď, Květí??:-)))