(Cecilka, 06.05.2005, povidky)
Všechno je připraveno.
Stromek je ozdobený, vánoční pohlednice odeslané, krabice v dárkovém balení narovnané pod stromečkem. Proč neslyším zvonění?
Znáte ten příběh o chlapečkovi, který rozezněl zvonkohru?
Je starý. Podle legendy ty zvonky neměly zazvonit, dokud se na oltáři neobjevil dárek z lásky. Králové a muži přebohatí kladli na oltář šperky nevýslovné ceny, ale rok co rok zůstávalo v kostele ticho. A pak najednou prošel kolem chlapeček v roztrhaném kabátku, sundal si ho a položil na oltář. A zvonkohra se rozezněla po celé zemi na oslavu nesobeckého daru.
Slyšela jsem zvonky.
Třeba toho roku, kdy mi jedna z mých dcer darovala obrázek s nalepeným krepákovým stromečkem a pod ním roztřesenou rukou tiskacím písmem nápis: "Veselé vánoce, milá maminko!"
Slyšela jsem je i toho roku, kdy jsem v krabici od bot našla sklenici od okurek s nalepenou vatou a pomalovanou jako Mikuláš.
Slyšela jsem je i tenkrát, kdy se pod stromečkem objevil nešikovně sešmodrchaný krteček na jehly do šití...
Zdá se, že jsou pryč, ta léta křivě vystříhaných papírových vloček a krajkových deček pod vázičky na stůl, ze zbytků rozehřátých plastů vyrobených špendlíků na šaty ("mami, to musíš nosit!"), svícínků ze špulek od nití a papírových skládaček... Jsou pryč.
Dnes se řeší dárky obcházením obchodů a zakoupením pokud možno potřebných věcí. Jsou to vždycky krásné svátky, nejen ty vánoční, i třeba Den matek, narozeniny, jmeniny... nasoukáme do sebe spoustu jídla a pití, zasmějeme se, popovídáme si...
Jsou to všechno pořád krásné oslavy.
Ach, Bože, co bych dala za to, kdybych se jen jednou jedinkrát musela sehnout a přijmout dárek z párátek a bílé lepicí pasty.
A uslyšela zvonečky...