(kookky, 02.08.2007, povidky)
Zdrceně strhávám fotky ze stěny. Zůstávají po nich jen otrhané rohy pod průhlednou páskou.
-A to si říkáte přátelé?- křičím.
-Vždyť vidíte jen sebe. Neptáte se proč se mám špatně, proč sem smutná. Nikdy jsem si nemyslela, že jste tak hrozně sobečtí... ale jste. A teď už to vím.-
Zbyl už jen jediný obrázek. Obrázek člověka, který pro mě znamenal víc než můj život. Člověk, kterého sem milovala a nenáviděla zároveň. Člověk, jenž mě zklamal mezi prvními. Nikdo mi v životě neublížil tak moc, jako on.
-Ty di už taky do háje. Nesnáším tě!- strhávám i tu poslední fotku. Poslední vzpomínku.
Zavírám uslzené oči.
A ty přicházíš. Hladíš mě po tváři. Držíš pevně moji ruku. Říkáš krásná slovíčka... taková, jaká jsi říkal kdysi před léty. Slova, kterým věřím. Vím, že už neodejdeš. Dnes už ne. Budeš tu se mnou... i když jen do doby, než opět otevřu oči a uvidím svět se zbytky mých přátel a mé lásky.
Žiji ve snu. Opravdový život jen přežívám, abych mohla opět zavřít oči a být šťastná.