(Aťan, 08.10.2007, povidky)
13. 10. 2006
Dnes půjdeme s Věrou do divadla, ale počasí nám nepřeje. Z mraků visí cáry vody jak nacucané záclony. Kvůli dešti určitě nebude noční procházka, kterou s Věrou tak miluji. Jel jsem pro ni do nemocnice autem. Počkám na Věrku na lavici před porodním sálem. Jsou tu také dva budoucí tatínkové a mne zřejmě považují za třetího do party.
Přišel k nám asi sedmdesátiletý doktor: „Ahoj Vašku.“
„Dobrý den, promiňte...“ koktám, „nějak si nemůžu...“ Vstal jsem z lavice. Podali jsme si ruce.
„Primáře téhle nemocnice a nadřízeného Věry bys znát měl, Václave.“
Konečně mi to došlo - doktor Veselský – přítel mých rodičů. Věra, ta potvora, neřekla mi, že tu je primářem. „Promiňte, už mi paměť zase naskočila, pane primáři. Je to skoro deset let, co jsem vás viděl u našich,“ omlouvám se.
Sedli jsme si na lavici. Primář si zapálil cigaretu – bylo mu jedno, že není zdravá. „Měl jsi vzácné rodiče, Václave. Moc mi chybí. A co ty? Jak se ti vede? Viděl jsem tě přijet mercedesem. Asi už nebydlíš pod mostem, předpokládám,“ pobaveně vyfoukl kouř.
„Byla to truchlivá chvilka v mém životě, pane primáři.“
Mávnul kouřící rukou: „To se stává, ale věř mi – většina lidí v téhle nemocnici je na tom hůř než ty.“
„Ale vy, pane primáři, vypadáte spokojeně,“ snažím se vtipně zalichotit.
„Myslíš? Snacha má rakovinu prsu a vnuka nám v Iráku zastřelili. Zdravotníka beze zbraně...“ svěsil hlavu a mocně potáhl z cigarety. Najednou byl v obličeji celý popelavý. Nevěděl jsem, co na to říct. Mlčel jsem.
„Teprve až teď jsem se začal o tu blbou válku víc zajímat,“ pokračuje primář. „Dřív jsem si myslel, že Američané oplácejí 11. září. Ale je to mnohem zamotanější. Průšvihy byly dávno před tím. Navíc – samotný islámský svět je tak roztříštěný a nejednotný, že už se v tom asi nikdo nevyzná. Muslimští kluci na Blízkém východě na sebe navlíknou džíny, při coca-cole poslouchají rap, pak se pomodlí tváří k Mekce a do Amerického letadla strčej bombu. Rozumíš tomu, Vašku?“
„Rozumím. Mají radši coca-colu než Američany.“ Podrbu se za uchem. „Dokonce je nesnášej tak, že obětují svůj život. Všechno svoje trápení akumulovali do odplaty – za každou cenu. Už jako malé děti je učí, že největší hnus na světě je Američan. Jenže obyvatelstvo muslimského vyznání není jen v pásmu mezi Mauretánií až po Indonésii, ale je roztroušeno i v Americe, Evropě... Na univerzitách, v továrnách... všude,“ šeptám do země. Naproti nám totiž sedí budoucí tatínkové a ty to vůbec nezajímá. „Pane primáři, jestli opravdu probíhá srážka dvou kultur, dvou světů, tak je to v pr... tak je to hodně špatný.“
„No jo, Venouši, je to v prdeli. Ale jsou tu i muslimské státy, které jsou vůči Západu loajální – například monarchie Arabského poloostrova, Maroko, Pákistán, Egypt. Buďme rádi, že islámská civilizace není jednotná. Většinou jim jde o svoje místní problémy.“
Jeden tatínek si dal hlavu do dlaní. Nebo dlaně na uši? Primář se postupně dostává do varu: „Vždyť oni si muslimové jdou i navzájem po krku!“ vykřiknul. „Například Libijci a Alžířani, nesnášenlivost mezi Uzbeky a Kyrgyzy, Palestinci a Jordánci. Nenáviděj se Afghánci a Peršani. ...Ale stejně... nejvíc zlobí Izrael a Palestina, tady se to pořád motá.“
Snažím se ho přebít trumfy: „Když to vezmeme zeširoka, pane primáři, tak máme taky tahanice arabsko-turecké, turecko-íránské, arabsko-íránské...“
„Nemohli byste už držet hubu?“ zeptal se nás jeden nervózní tatínek.
„Vašku, dopovíme si to venku,“ primář típnul cigaretu.
„To nepůjde, pane primáři. Venku prší a já tu čekám na Věru. Jdeme spolu do divadla.“
„Tak to jó.“ Vstal. „Takhle jsem si naposled pokecal s tvým tátou. Dobře se bavte, Václave.“ Podal mi ruku. „A na Věrku buď hodnej, je to milá holka.“
„Budu, pane primáři...“
(Pokračování)