(Franti, 06.11.2007, povidky)
Kdesi kdysi seděla malá holčička na lavičce a vyfukovala bubliny. Byla to moc malá a moc holčičkovatá holčička. Nožičkami nedosáhla z lavičky na zem, tahle holčička. Na hlavičce měla mašli a v ruce bublifuk. A vyfukovala bubliny. Fouky fouk. Každá bublina se slzovitě zaleskla, popolétla a praskla.
A holčička plakala. Proč plakala, tahle malá holčička na lavičce s mašlí a bublifukem?
Protože už věděla, že nikdy neexistovala, že jsem si ji jenom vymyslela. A že za chvíli praskne jako ta bublina.
Malá holčičko, neplač. Každá bublina praskne a každá malá holčička přestane být malou holčičkou. Ale to, že ta malá bublina leskne na slunci a letí, je to, proč každá malá holčička ráda ty bubliny dělá.
A to, jak se teď na mně směješ, když ti to povídám, je ten důvod, proč jsi ty, i když za chvíli už nebudeš...