(Aaliyan, 01.12.2007, povidky)
Pár splašených koní přiběhne kdoví odkud a oznámí, že ti berou dům a běží dál.
Ostříhala sis nehty a už ti nikdy nedorostou, odmalovala sis oči a už jsi je neotevřela.
Přečetla sis knížku o lásce a zavřela ji, od té doby jsi přečetla jen termín splátky.
A tak se ptáš, proč splácíš vlastní život, když jsi jej ani nestihla koupit.
Kolikrát budeš ještě muset sáhnout do peněženky, abys vytáhla něco cenného a musela to vzápětí ztratit.
Rozsvítila jsi světlo v pokoji a nezhasla, ale nešlas ani spát do své postele.
Dívala ses do okna na měsíc, který nebyl, na tvou tvář padala rosa z vlastních očí.
V hlavě jsi vyslovovala svá přání pořád dokola, ale nespadla ani jediná hvězda z nebe.
Otevřela jsi deník a chtěla začít něco psát, ale pak tě přestalo bavit kmitat rukou po papíře.
Rozmáchla ses a rozbila okno ven, abys mohla dýchat, ale ve chvíli, kdy někdo rozdělal oheň a kouř tě dusil...
jsi kýchla a všechen kouř se rozletěl.