(carodejka, 03.02.2008, povidky)
Dívám se z otevřeného okna, průvan mě šlehá do tváře a klepu se zimou. Přišla jsem ze sprchy, studené kapky stékají po prsou a něžně mi hladí zaoblené boky. "Sakra to je ale zima," pomyslím si a po těle mi naskočila husí kůže ze syrového chladu. "Raději ho zavřu, abych neprostydla!"
Přes sklo pozoruji párek starých lidi, jdoucí ruku v ruce, "jak jim závidím," jdou si tak spolu do sebe zavěšeni a pomalými kroky se vzdalují, zvědavě nakukuji u záclony za nimi, stojím na špičkách, abych je viděla, než zmizí z dohledu. "Ach, to je krásné," oblékám si župan a třesu se zimou jako ratlík. Přemýšlím, jak jsou spolu asi šťastni, co všechno prožili a co ještě mají krásného před sebou.
Moc mě zajímá kam ti dva spěchají, jsem zvědavá, dnes je vzácné vidět manželský pár pokročilého věku v takovém souladu.
Dívám se na stáří zakleslé do sebe a s úctou pokyvuji souhlasně hlavou, "trochu jim závidím" a něco mne nutí přemýšlet o životě, o jaru, které připomíná zrod člověka, jeho dlouhý vývoj, úskalí, štěstí, smutky a radosti všedního života.
Dumám nad přírodu, která se probouzí, přirovnávám ji k lásce, "k té pravé a nefalšované lásce," plné života, dlaní, přírody, jenž se nám zcela rozprostírají a míza jako krev rozbuší krajinu, roztančí pole a louky, prozáří každý kout barevnými květy, omlazenými stráněmi, stromy i vůněmi, co se linou ještě ve vlahém syrovém ránu a před probuzením polechtají chřípí nosu.
Nádherné léto, plné nebojácného mládí, jiskrných lásek, bezstarostného života, zamilovanosti a lehkomyslnosti.
A v zápětí je zlom, "rychlý a nemilosrdný," přijde nečekaně, bez pozvání, převlékne krajinu i lidské tváře do jiných podob, nálad, účesů a mnohdy i do nostalgických samot i nenaplněných lásek.
Podzim - dlouhý cop, plný barev a štěstí, zahrada zralých plodů a pestrost mě vždycky dostane do kolen. Pak něžně vtančí babí léto, "nejkrásnější období pozdního života," křehké vzpomínky, výčitky i otáčení se za prošlým životem, vzpomínky jsou jako vzácné plody subtropického ovoce, myšlenky se stávají silnými a dravými proudy roztančené řeky, které pomalu ztrácejí sílu i hodnotu a vlévají se do oceánů i moří. "Ano, to je člověk!" Odkvétá stejně tak, jako okvětní lístky, jako provázky trav, které se krčí ve hnědi a vše se připravuje na dlouhý zimní spánek, na čas, který je každému přesně vyměřený, čas, ve kterém se utkáme na život a na smrt, jen s holýma rukama a nemáme žádnou šanci!
Tma si ukrajuje plátky stále větší a větší, den se krátí, stejně tak, jako život, co nebyl ještě naplněn. Čekáme na něco, co nepřichází a nikdy nepřijde! Čekáme na pohlazení, krásné okamžiky, dobré slovo, na pohled, co utiší naši bolest pevně sevřenou v hrudi, na stisk ruky, na pohlazení, na milující děti, příbuzné a pak, je konec, tma, mrtvo! Zůstane za námi jenom tlustá, „dlouhá čára na přístroji,“ schránka, obal lidského těla, bezcenný obal „ale duše, ta zůstává.“
Misky vah zváží naše osudy, úspěchy i prohry, štěstí i smutky.
"Právě teď, teď je mi tak hezky!"
Stojím stále u okna a slzy se mi rozkutálely po tváři, všechno je tak opojné, nádherné a vyzdobené blikajícími světly, v níž se ztrácejí siluety dvou staříků, opírající o sebe vzájemně svá těla. "Jak je to krásné," úplně mě to dojalo k slzám. To není závist, "ale obdiv a úcta."
Husí kůže se po mě prošla, je to prima takhle strávit celý život, "pomyslím si a odcházím od oken, abych si pustila zprávy." Doprčic, opět stejné věci, "řeči, řeči, řeči!" Už to člověka ani nebaví poslouchat o "zdražování a chudobě a zabíjení," obrací se mi žaludek! Násilí a zloba, co je to vlastně ta pyšná egocentrická demokracie??? Kde vládnou místo lásky a pochopení jenom peníze, mamon, nenasytnost a touha po majetku a moci? "Raději vypnu tu blbou krabici nesmyslů." Tam někde v dálce se ztrácí láska, nenašla cestu k lidem pro samý spěch, slepotu, depresi a samotu. Co jsme to vlastně za lidi? Sypu ze sebe nahlas jen tak pro sebe myšlenky Vánočního času. Každému z nás se alespoň na chvilku otevře srdce, aby projevil své zamrzlé city, nebo vykonal dobrý skutek. Jóóó, moc bych tomu chtěla věřit, za 14 dnů se chystám do domu senioru předčítat verše a udělat jim příjemný večer, obejmout je, podat jim ruce a zase pocítit to jejich teplo, teplo, které rozehraje "každou cizí strunu v srdci." Sledovala jsem jejich obličeje při první návštěvě a bylo mi do breku, vítali mě i loučili se se mnou tak srdečně, lidsky s takovou upřímností, v očích se houpaly slzy a v tu chvíli jsem si uvědomila jak jsou opuštěni, jak strádají a touží po lásce, jak hledají a čekají na každé dobré slovo, či pohlazení, "jak je jim vzácná každá chvíle!"
Vnímám ty vrásčité rozorané tváře visící na mých rtech, nevím co mě to popadlo, dokázala jsem číst z těch vyhaslých plamínků, z těch očí, ve kterých stály slzy "a ujasnila jsem si spoustu věcí ve svém životě."
Hodnoty, o kterých vím a předávám je dál lidem kolem sebe, jsou to věci, bez kterých by můj život byl prázdný, pustý a šedý. Tolik o ně stojí a já věřím, že někdo ve stáří jednou obdaruje i mě láskou, slovem či pohledem, stiskem ruky, či jen prostým úsměvem.
Jak dojemný byl pohled na párek manželů, co jsem zahlédla v okně, cit, který zestárne pomalu se mnou, touha, jenž ustoupí do pozadí, síla, která již není, "vyprchala!" Je to určité odevzdání se, chraňme si tyhle poslední vteřiny, zázračné zlomky života, vzpomínky, neboť stáří je pro nás všechny nevyhnutelné!
Je jako román na pokračování, který nestačíme mnohdy ani dočíst, je to záblesk štěstí, co přelétne kolem jako střela, je to pouhý mžik a pak vše zmizí a nastane zima, dlouhé večery. V tu chvíli jsem pocítila, jak si nás život podmaňuje, připravuje všechny "bez rozdílu" na dlouhou cestu, "odkud není návratu!"
Jak rozumím těm lidem, kteří čekají na ty, co milují, opakuji si to znova a znova! Na ty, kteří je mnohdy opustí pro vlastní pohodlí a nezájem, odstrčí je jako opotřebenou věc, jako staré škrpály a onuci, tohle všechno jsem našla v těch krásných smutných očích lidí, kteří nesou svůj osud tak hrdě a statečně. Chtěla jsem je pohladit slovem a možná se to i podařilo. Moje tvář je plná slz, jen stěží dopisuji pár posledních řádků, jsou plné smutku a přesto radosti. Krásné je to, že jdeme za světlem až na okraj propasti a vše je jako pohádka, jako čtvero ročních období, je to příroda i život. Tak plyne čas a nikdo ho nezastaví, nikdo v něm nezmění životní pochody, můžeme je však zpříjemnit nejen sobě ale i ostatním, neboť všichni jsme zapsáni v knize osudů tak, jak to již napsal - William Shakespeare.
Copyright © 2007, Sidy